Ptáme-li se sami sebe, jak by se mohla změnit struktura společnosti a kulturní přístup člověka, aby mohl být lidský život co nejuspokojivější, měli bychom si být neustále vědomi skutečnosti, že existují určité podmínky, které změnit nemůžeme. Jak výše zmíněno, biologická podstata člověka je z praktických důvodů nezměnitelná. Dále vytvořily technologické a demografické změny několika minulých staletí podmínky, které tu zůstanou. V relativně hustě osídlených populacích se zbožím, které je nepostradatelné pro další existenci, jsou absolutně nezbytné extrémní délka práce a vysoce produktivní zařízení. Nenávratně je pryč doba – která se při pohledu zpět jeví idylickou – kdy mohli být jednotlivci a relativně malé skupiny zcela soběstační. Jen trochu to přeženu, když řeknu, že lidstvo vytvořilo planetární společnost výroby a konzumu.
Tím jsem teď došel k bodu, kde už mohu zkratkovitě naznačit, co pro mne představuje podstatu krize naší doby. Ta se týká vztahu jednotlivce ke společnosti. Jednotlivec si více, než kdy dříve uvědomil svou závislost na společnosti. Nevnímá však svou závislost jako kladnou aktivní položku, jako organickou vazbu, jako ochrannou sílu, ale spíše jako hrozbu svým přirozeným právům, či dokonce své ekonomické existenci. A navíc je jeho postavení ve společnosti takové, že sobecké hnací síly, které jsou svou povahou slabší upadají. Všechny lidské bytosti, ať je jejich postavení ve společnosti jakékoliv, trpí tímto procesem úpadku. Nevědomí vězňové vlastního sobectví se cítí nejistí, osamělí a zbaveni oné naivní jednoduché a nefalšované radosti ze života. Člověk může najít smysl v životě, krátkém a nebezpečném, jaký je, pouze skrze oddání sebe sama společnosti.
Ekonomická anarchie kapitalistické společnosti, jak dnes existuje, je podle mého názoru skutečným zdrojem zla. Vidíme před sebou ohromné společenství výrobců, jehož členové bez přestání touží zbavit jeden druhého plodů jejich kolektivní práce – nikoli silou, ale celkem vzato za poctivého dodržení legálně stanovených pravidel. V tomto ohledu je důležité si uvědomit, že produkční prostředky – tj. veškerá produkční kapacita nutná pro výrobu spotřebního zboží, stejně tak jako dalšího kapitálového zboží – smí být legálně, a většinou také je, soukromým vlastnictvím jednotlivců.
Pro jednoduchost budu v následující diskusi nazývat „dělníky“ všechny ty, kdo se nepodílejí na vlastnictví výrobních prostředků – ačkoliv to zcela neodpovídá obvyklému použití tohoto termínu. Vlastník produkčních prostředků má postavení, kdy si kupuje pracovní sílu dělníka. Používáním produkčních prostředků vyrábí dělník nové zboží, které se stává majetkem kapitalisty. Podstatný bod tohoto procesu je vztah mezi tím, co dělník vyrábí, a za co je placen., obojí měřeno reálnou hodnotou. Protože je pracovní smlouva „svobodná“, není to, co dělník přijímá určeno reálnou hodnotou zboží, které vyrobí, ale jeho minimálními potřebami a kapitalistickými požadavky na pracovní sílu s ohledem na počet dělníků, kteří spolu soutěží o práci. Je důležité rozumět tomu, že ani v teorii není platba dělníkovi určena hodnotou jeho výrobku.
Soukromý kapitál má sklon koncentrovat se v několika rukou, částečně kvůli konkurenci kapitalisty, částečně proto, že technologický vývoj a rostoucí dělba práce podněcují utváření větších výrobních jednotek na úkor těch menších. Výsledkem tohoto vývoje je oligarchie soukromého kapitálu, jehož ohromná síla nemůže být účinně kontrolována ani demokraticky organizovanou politickou společností. To je pravda, protože členové zákonodárných orgánů jsou vybíráni politickými stranami, které jsou rozsáhle financovány nebo jinak ovlivňovány soukromými kapitalisty, kteří z praktických důvodů oddělují voličstvo od legislativy. V důsledku toho zástupci lidí nechrání ve skutečnosti dostatečně zájmy neprivilegovaných skupin obyvatelstva. V daných podmínkách navíc soukromí podnikatelé nevyhnutelně ovládají, přímo nebo nepřímo, hlavní zdroje informací (tisk, rádio, vzdělávání). Je tudíž neobyčejně obtížné a skutečně ve většině případů téměř nemožné, aby jednotlivý občan činil objektivní závěry a inteligentně využil svých politických práv.
Situace převládající v ekonomice založené na soukromém vlastnictví kapitálu je tudíž charakterizována hlavními principy: předně, produkční prostředky (kapitál) jsou vlastněny soukromě a vlastníci a nimi nakládají, jak uznají za prospěšné; za druhé, pracovní smlouva je svobodná. Přirozeně žádná takto čistě kapitalistická společnost v tomto smyslu není. Především, a toho je třeba si povšimnout, že dělníkům se po dlouhých a hořkých politických bojích podařilo zajistit pro jisté kategorie dělníků trochu zlepšenou formu „volné pracovní smlouvy“. Ale celkem vzato se dnešní ekonomika od „čistého“ kapitalismu moc neliší. Výroba je provozována pro zisk, nikoliv pro užití. Neexistuje žádné opatření, že všichni schopní a ochotní pracovat budou vždy schopní nalézt zaměstnání; „armáda nezaměstnaných“ existuje téměř vždy. Dělník má neustále strach ze ztráty práce. Protože nezaměstnaní a špatně placení dělníci neposkytují výnosný trh, výroba spotřebního zboží je omezena a následuje velké strádání. Technologický pokrok má často za následek spíše více nezaměstnanosti, než ulehčení břemene práce všem. Motiv zisku společně s konkurencí mezi kapitalisty je odpovědný za nestabilitu v hromadění a užití kapitálu, která vede do stále těžších depresí. Neomezená konkurence směřuje k ohromnému plýtvání práce a k mrzačení společenského vědomí jednotlivců, které jsem již zmínil.
Toto mrzačení jednotlivců považuji za nejhorší zlo kapitalismu. Náš celý vzdělávací systém tímto zlem strádá. Přehnaně soutěživý postoj je vštěpován do studenta, který je vychováván k uctívání zištného úspěchu jako příprava na jeho budoucí kariéru.
Jsem přesvědčen, že je tu jen jeden způsob, jak odstranit toto vážné zlo, totiž ustanovením socialistické ekonomiky, doprovázené vzdělávacím systémem, který by byl orientován na společenské cíle. V takové ekonomice, kde jsou produkční prostředky vlastněny společností samou a kde jsou využívány plánovitě. Plánovitá ekonomika, která přizpůsobí výrobu potřebám společenství, rozdělí práci, která má být udělána, mezi všechny práce schopné a zaručí živobytí každému muži, ženě a dítěti.Vzdělávání jednotlivce, kromě podpory jeho vlastních vrozených schopnosti, by se u něj pokusilo rozvinout smysl pro odpovědnost vůči jeho bližním místo oslavy síly a úspěchu v naší současné společnosti.
Je třeba si nicméně uvědomit, že plánovaná ekonomika ještě není socialismem. Plánovaná ekonomika jako taková může být doprovázena úplným zotročením jednotlivce. Dosažení socialismu vyžaduje řešení některých neobyčejně obtížných sociálně politických problémů; jak je možné s ohledem na dalekosáhlou centralizaci politické a ekonomické moci zabránit byrokracii, aby se stala všemocnou a arogantní? Jak mohou být ochráněna práva jednotlivce a jak tím může být zajištěna zajištěná demokratická protiváha k moci byrokracie?
(Přeložil Milan Neubert, 20. ledna 2003)
|