|
Motto: „Nebylo a není lepšího křesťana v naší době nad Dostojevského. Účinná láska k bližnímu vidí se v lásce k slabým, chudým, zarmouceným, špatným; mocné, bohaté, veselé, krásné a dobré není těžko milovati. S jakou láskou Dostojevskij předvádí nám „chudé lidi“, „ponížené a zarmoucené“, „zločince a trestance“: i v duši nejkleslejších vypátrá jiskru lidskosti a snaží se ji rozdmýchati v očistný plamen.“
T. G. Masaryk – Čas, 1892, str. 18.
11. listopadu t.r. tomu bude už 185 let, kdy v Moskvě spatřil světlo světa jeden z největších spisovatelů všech dob ruský novelista, romanopisec, publicista a myslitel – Fjodor Michajlovič Dostojevskij.
Účelem dnešního zamyšlení pak není nic jiného, než připomenout tohoto velikána, který má rozhodně co říci i dnes – v prvním desetiletí 21. století. Není žádným tajemstvím, že Dostojevského dílo proniklo do Čech už v polovině 19. století. Zásluhu na tom měli především K. H. Borovský, V. Hálek, J. Neruda, J. S. Machar, V. Mrštík a později pak T. G. Masaryk a F. X. Šalda. Při této příležitosti je třeba připomenout, že to byl právě T. G. M., na kterého Dostojevkij působil jako nikdo jiný, i když se v podstatných otázkách od něho zásadně liší. Nelze rovněž nevzpomenout F. Kautmanna, který podrobně popisuje boj o Dostojevského u nás, jakož i hudební skladatele L. Janáčka a O. Jeremiáše, kteří Dostojevského dílo zhudebnili. První pak operou Z mrtvého domu, druhý operou Bratři Karamazovi.
Zamyslíme-li se nad životem a dílem tohoto významného muže, kterým dozajista F. M. Dostojevskij také byl, dojdeme k závěru, že myšlenky a názory prezentované ústy jeho literárních hrdinů nejsou ničím jiným, než do určité míry odrazem prožitků jeho vlastního rozhodně nelehkého života. Připomeňme si jen namátkou brzké úmrtí jeho matky následované vraždou otce, nucené vojenské studium, zatčení za účast v proticarské skupině ruských intelektuálů vedené revolucionářem M. V. Petrašovským, následné odsouzení k trestu smrti, v posledním okamžiku zrušení popravy, pobyt v Omské káznici a vyhnanství na Sibiři, návrat po deseti letech s následky tělesných a duševních útrap, zhoršení svojí nemoci, kterou byla epilepsie, cesty do zahraničí, hráčskou vášeň, která zapříčinila ztrátu jmění, smrt ženy a bratra, dluhy aj.
Jeho peripetie ho průběžně provázely až do konce života. A snad právě proto tento myslitel a mistr psychologického románu světově proslulý svou vášnivou láskou ke všem uraženým a poníženým dokázal s úžasnou pravdivostí mistrně osvětlit hlubiny lidského srdce jako nikdo před ním. Říká se o něm, že v mládí s mimořádným zájmem četl Balzaca, ale také i Suea, Dickense a anglický gotický román. Zřejmě také odtud pramenil jeho zájem o chudinu velkoměsta, jakož i o ďábelské motivy. F. M. Dostojevskij vysoce cenil i Gila Blase a Dona Quijota. Ovlivňovala ho rovněž Bible a životy svatých. Domnívám se, že právě odtud nabyl přesvědčení, že utrpení vede k očistě. Jsem však dalek toho vykládat Dostojevského pozitivisticky jen z „literárních vlivů“. Jsem však přesvědčen, že jeho hlavním inspiračním zdrojem bylo pozorování života a lidské psychiky. Četbu si pak dozajista vybíral podle toho, jak souzněla s jeho vlastním duševním životem.
O F. M. Dostojevském je všeobecně známo, že ve své ranné tvorbě rozvíjel demokratické a humanitní tradice ruského realismu. Např. Chudí lidé, Dvojník, Bílé noci, Nětočka Nězvanovová. Svůj Omský pobyt v káznici pak ztvárnil v Zápiscích z mrtvého domu. V krajně tísnivých hmotných poměrech pak v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století vytvořil svá nejvýznamnější románová díla – Ponížení a uražení, Zápisky z podzemí, Zločin a trest, Hráč, Idiot, Běsi, Bratři Karamazovi.
F. M. Dostojevskij ve svých literárních pracích psychologicky rozebíral zločince, revolucionáře, prostitutky a lidi s duševními poruchami. Byl přesvědčen o úpadku morálky tehdejší společnosti a snažil se bojovat o její nápravu. Neuznával bezohledné jednání podnikatelů, jejich sobectví, jakož i jejich až příliš velké sebevědomí. Bojoval za proměnu Ruska, vnitřní proměnu jedince, návrat k pokoře a respektování ruských tradic. Pokud šlo o jeho názor týkající se problematiky sebevražd a despotizmu, byl přesvědčen, že je ovlivnily jak ztráta náboženské opory, tak i přehnaný individualismus. Přál si změnit společnost podle křesťanských ideálů, radikálního převratu se však bál.
Dostojevského dílo našlo stovky vykladačů, kteří k němu zaujímají namnoze protichůdná stanoviska. Jedni v něm viděli vizionáře, druzí pak proroka bolševismu. Ale dovolávali se ho i stoupenci freudismu neboť odhalil v lidské psychice iracionální popudy. Našli se i tací, kteří tvrdili, že jeho přechod od socialismu k hlásání pokory je důsledkem jeho „zlomení“, ke kterému došlo ve vězení či vyhnanství. Jiní pak jeho názory a myšlenky přisuzovali epilepsii, kterou po celý život trpěl a která nakonec byla i příčinou jeho smrti. Skutečností však zůstává, že se ho dovolávali jak surrealisté tak i existencionalisté.
Obdobně je tomu i s jeho politickými postoji. Jednou se zdůrazňovalo jeho protirevoluční stanovisko, které proniklo především jeho posledními romány, např. zobrazení ultralevicových revolucionářů v Běsech, jindy zase byl prezentován jeho nezájem o politiku v tom, že zobrazoval vyšinuté postavy, jako tomu bylo např. v Idiotu či do jisté míry i v jeho posledním románu Bratři Karamazovi. Při této příležitosti je však třeba zdůraznit, že nelze směšovat političnost s určitou doktrínou - člověk nikdy nepřekročí svůj stín - což platí i o Dostojevském, který byl zcela po právu jmenován prorokem ruské revoluce a v tomto smyslu se také uvádějí jeho slova: „Budoucí samostatná idea ruská není u nás ještě zrozena, jen země tajemně je těhotna a již se chystá, aby ji v strašlivých bolestech porodila.“
Co říci závěrem? Snad pouze to, že velikost F. M. Dostojevského spočívá v tom, že odhalil a zobrazil protiklady, které dříve zůstávaly skryty – protiklad rozkoše a bolesti, lásky a nenávisti, ale především pak protiklad svářícího se dobra a zla v lidském nitru. Což platí dodnes. Či snad nikoliv?
Ing. Václav Svatek, krajský zastupitel (KSČM)
|