Václav Svatek: Tribun ruského lidu: Nikolaj Alexejevič Někrasov

Účelem dnešního zamyšlení je přiblížit našemu čtenáři člověka, o kterém se dnes už u nás příliš nemluví, ba jako by se na něho snad účelově chtělo zapomenout.

10. prosince t. r. je tomu už 185 let, kdy se narodil jeden z nejvýznamnějších ruských básníků a prozaiků světového jména Nikolaj Alexejevič Někrasov. Na počátek jeho životní dráhy měla nemalý vliv matka, která byla vždy pro něho vzorem šlechetnosti, na rozdíl od otce, hrubého a nevzdělaného carského důstojníka. Vřelou lásku k matce dokumentují i první básníkovy verše věnované právě jí, na kterou nezapomínal po celý život. Na nátlak otce studoval N. A. Někrasov na vojenském učilišti v Petrohradu. Když se však svévolně zapsal na universitu, otec ho odmítl finančně podporovat. N. A. Někrasov se postavil na „vlastní nohy“ a živil se jako novinář a spisovatel. S pomocí svých přátel vydal v roce 1840 svoji první sbírku básní „Touhy a zvuky“, která měla epigonský charakter. Na obálce místo jména autora byla pouze dvě velká písmena „N“. Po negativní kritice této sbírky básní N. A. Někrasov pod vlivem emocí vykoupil takřka všechny vydané výtisky a pak je zničil. Několik let se básněmi nezabýval a z finančních důvodů se věnoval próze včetně vaudevillu. Do rámce tehdejší naturální školy, což byl realistický směr v ruské literatuře čtyřicátých let 19. století vzniklý pod vlivem Gogola a Bělinského zapadají i jeho novely, jako např. „Makar Osipovič Náhodný“, „Lichvář“ a nedokončený román „Život a dobrodružství T. Trostnikova“, dále pak sborník „Fyziologie Petrohradu“. „Petrohradský sborník“ a almanach „První duben“ byl literárním manifestem naturální školy. A byli to právě představitelé této školy, jako např. N. A. Někrasov, Saltykov – Ščedrin, Gercen, Turgeněv, Gončarov a jiní, kteří položili základ pozdějšímu rozkvětu ruského kritického realismu.

Zvrat v životě a literární tvorbě N. A. Někrasova přineslo jeho sblížení s ruským revolučním demokratem zakladatelem ruské literární kritiky a estetiky, teoretikem realismu, filosofem a publicistou V. G. Bělinským. Počátkem roku 1845 ho Někrasov navštívil a přečetl mu svoji báseň „V cestě“. Na Bělinského udělala tato báseň tak mocný dojem, že po jejím vyslechnutí pronesl slova: „Jestlipak víte, že jste básníkem – opravdovým básníkem?“

Obrazně lze říci, že právě tento den se stal „narozením“ N. A. Někrasova, coby básníka.

Pochvala od V. G. Bělinského, známého svými nemalými uměleckými a estetickými nároky, podnítila N. A. Někrasova k horečné literární tvorbě. Tato jeho činnost se ještě zintensivnila, když po publikování Někrasovovy básně „V cestě“ ve „Sborníku“ roku 1846 kritik V. G. Bělinský oficiálně prezentoval svůj názor na Někrasovovu tvorbu slovy: „Obsahem básní jsou hluboké myšlenky, to nejsou verše opěvující dívku či lunu, je v nich jak mnoho moudrosti a dovednosti, tak i současnosti.“

Otřesný obraz ruského nevolnictví, rolnické bídy, městské chudoby a sociální nespravedlnosti zobrazil N. A. Někrasov např. v básních „Trojka“, „Z temného dne zabloudění“, „Včera v 6 hodin“, „Zahradník“, jakož i v příběhu „Vozka“, což byly vůbec jeho první protinevolnické verše. Nemalou odezvu měla i jeho báseň „Vlast“, kterou např. vysoce ocenil spisovatel Turgeněv slovy: „Psal jsem mnoho básní, ale takhle psát neumím. Líbí se mně jak myšlenka, tak i verš.“

Při této příležitosti je třeba vzpomenout, že N. A. Někrasov věnoval několik básní i svým oblíbeným přátelům, ruským spisovatelům, lidem názorově mu blízkým – Gogolovi, Bělinskému, Dobroljubovi, Černyševskému a jiným. K úmrtí Gogola to byla např. báseň „Blažený dobrosrdečný básník“, což byla vůbec jedna z prvních občanských demonstrací tzv. gogolovského směru v boji proti škole „čistého umění“. Básní „Památce Bělinského“ psané v době, kdy jmenovaný byl už mrtev a byl „na indexu“ a když vše o něm bylo cenzurováno a zakazováno se N. A. Někrasov nebál poklonit památce tohoto velkého člověka. Dokumentoval to slovy: „Naivní plamenná duše, ve které skvělé myšlenky vřely, tvrdošíjně znepokojeně spěchající. Ty jsi čestně šel k jedinému velkému cíli ….“

V letech 1847 – 1866 N. A. Někrasov vydával a převážně i redigoval časopis „Součastník“, orgán revolučně demokratického hnutí a po něm pak „Vlastenecké zápisky“. V nich publikovali svoji tvorbu ruští spisovatelé např. Bělinskij, Turgeněv, Tolstoj, Dostojevskij, Černyševskij, Saltykov – Ščedrin, A. Ostrovskij a jiní. Někrasov pak zde uveřejnil většinu svých básní, jako např. „Saša“, ve které odsoudil liberalismus šlechtické inteligence či báseň „Básník a občan“, která se týká občanské uvědomělosti. Některé jeho básně vyznívají i satiricky. Příkladem jsou „Úvahy u hlavního vchodu“.

Okolo roku 1860 přichází období vrcholu Někrasovova uměleckého mistrovství a ideové zralosti. V této době se stává jakýmsi lidovým tribunem ztělesňujícím úsilí po spravedlnosti. Dokladem jeho činnosti z této doby je i jeho známá báseň „Píseň pro Jeriomušku“. V této době také vznikají jeho veliké epické poemy (delší epické básně), jako jsou „Podomní obchodníci“, „Vojevůdce Mráz“ a lyricko-epická báseň „Železnice“. Hrdiny děkabristického hnutí pak zpřítomnil poemami „Dědeček“ a „Ruské ženy“. Do konce života pak pracoval na svém stěžejním díle, kterým je beze sporu básnická epopej „Komu se v Rusku dobře žije“. Je to rozsáhlý obraz Ruska jak před reformou v roce 1861 tak také i po ní. V podstatě se jedná o encyklopedii života ruského rolníka utlačovaného statkáři, církví, úřednictvem a carem.

Se svým životem se tento velký básník trpící rakovinou a upoutaný na lůžku rozloučil básnickou sbírkou „Poslední píseň“. Umřel 27. prosince 1877 (dle nového kalendáře 8. 1. 1878). Jeho pohřeb, kterého se zúčastnilo přes 5 tisíc lidí, se stal velkou politickou manifestací. Rakev nesli lidé na rukou až na hřbitov. Od rolníků obdržel věnec na jehož stuze byl nápis „Od socialistů“. Ti byli ozbrojeni a připraveni věnec ochránit. Pohřbu se rovněž zúčastnili i představitelé ilegální revoluční podzemní organizace „Země a vůle“. Policie se neodvážila zasáhnout a dělala raději, že nic nevidí.

Hodnotíme-li život a dílo tohoto velkého umělce a statečného člověka musíme říci, že jeho občanské nadšení a vysoká uměleckost jeho básní hluboce pronikly do života lidu a postavily N. A. Někrasova mezi nejvýznamnější představitele ruské a světové literatury. Je třeba otevřeně říci, že básníci minulých pokolení, ale i současníci s výjimkou těch antirusky smýšlejících, se od něho učili a stále učí přesnosti, stručnosti a jednoduchosti verše. Uvědomují si rovněž, že N. A. Někrasov není jen mluvčím tužeb rolníků a bojovník za lepší budoucnost prostých lidí, ale že je rovněž neobyčejně inteligentní a bystrý lyrik, prozaik, dramaturg, satirik a kritik. Jeho dílo vychovalo nejedno pokolení revolucionářů. Někrasovovy cenzurované a zakázané básně se tiskly v ilegálních tiskárnách a přednášely se v revolučních kroužcích. Učili se od něho intelektuálové od Plechanova přes Lenina až k Che Guevarovi a dalším. Jeho víra pro revoluční obnovu Ruska ho nikdy neopustila. Pro avantgardu mládeže druhé poloviny 19. století byl N. A. Někrasov ztělesněním ideálního spisovatele, který burcoval její uvědomění a vyzýval ji k činnosti. Tehdejší mladí lidé se pod vlivem jeho literární tvorby snažili být lidu užiteční a vykonávali pro něj potřebnou a užitečnou práci. Slovo „užitek“, samozřejmě nikoliv pro sebe, ale pro lidi, bylo tehdy na prvním místě, což dnes rozhodně říci nemůžeme. Či snad ano?

Vysvětlivky: Epigon – napodobitel, pokračovatel.

Vaudeville – veseloherní divadelní žánr se zpěvy, satirická píseň s prostou melodií. 

Ing. Václav Svatek, krajský zastupitel