|
„Už je to tady!“ Po vzoru jiných „demokratických“ zemí chceme zřizovat další instituci. Asi jich máme málo a financí v rozpočtu, hlavně z našich daní je přebytek. No, přebytek to až tak velký asi nebude, protože nejsou na nic peníze, na všechno si musíme platit nebo připlácet. Ale na instituce, kde by vládnoucí tragikomici zaměstnali své další kamarády za slušný peníz, na to je zřejmě ještě peněz dostatek.
Byl bych rád, kdyby se i další vyjádřili k tomu, co si vlastně představují pod pojmem „paměť národa“.
Řekl bych, že každý nějak žijeme svůj život. V něm zažijeme někteří více, někteří méně, získáme řadu poznatků a zkušeností. O ty se potom dělíme s našimi potomky. Oni si z toho potom vezmou nebo nevezmou nějaké poučení, aby opakovali nebo neopakovali naše chyby, ale hlavně získají jakýsi obraz, jak jsme žili, jak se zde žilo, když oni ještě nebyli nebo to ještě příliš nevnímali. A tak to přechází z generace na generaci. Tomu bych říkal paměť národa. Snad i objektivní, protože co zažila naprostá většina si bude dále pamatovat také naprostá většina a co zažila naprostá většina je snad pro určité období v našich dějinách, tedy i 1948 – 1989, charakteristické.
Položím-li si otázku: Potřebujeme nějaký ústav paměti národa? Mohl bych i odpovědět ano, potřebujeme. Potřebujeme, dle mého názoru, ústav nebo jinou instituci, která by bránila sdělovacím prostředkům, zejména televizi šířit o minulosti lži, ze souvislosti účelově vytržená fakta. Instituci, která by zabránila tomu, aby výjimečné křivdy byly vydávány za většinové, hospodští povaleči za bojovníky za lepší zítřky, trestně právem postihnutí za politicky postihnuté, darebáci a vrazi za hrdiny a na druhé straně ochránci pořádku, společenského systému a platných zákonů za zločince. Bohužel se dnes dosti často setkáváme s tím, že lidé, kteří před rokem 1989 byli ještě v mateřské škole nebo sotva začínali školní docházku či někde na základce, tedy do patnácti let věku, zatracují minulý režim a zejména komunisty a nadávají na ně kudy chodí a nejen to (viz včera vymlácené zvonky a mluvítko domácího telefonu u vchodu do budovy KSČM v České Lípě).
Pro ilustraci: Jeden známý mi včera vyprávěl takový zážitek. Připletl se k tomu, když jeden mladý muž pod 30 let, ve skupině jiných mladých lidí, slovně vraždil a věšel komunisty a plival na minulý režim…
Když se ho ptal proč, bylo mu odpovědí: „Vždyť nám to říkají v televizi každý den a noviny jsou toho plné …“
„A co rodiče?“, ptal se známý.
„Maminka byla dřív v KSČ.“
„A co ta říká?“
„Mlčí …“
„A co další z rodiny, příbuzní?“
„Strýc byl v KSČ a celá ta jejich větev. My se ale moc nestýkáme.“
„A co vy jako rodina, jak jste se měli před rokem 1989? Jak a čím jste trpěli?“
„Ničím. My jsme se měli náhodou docela dobře.“
Bohužel, ústavu, který by takovým deformacím bránil se sotva dočkáme, spíše naopak: Zbývá snad jediné:
Aby maminky a tatínkové nemlčeli a pravdivě říkali svým potomkům, hlavně těm, kteří tu dobu nezažili, jak se zde žilo. Jak oni žili. Ne co se dočetli nebo doslechli, ale co oni sami zažili. To je jediná možná ochrana paměti národa. Žádný ústav k tomu nepotřebujeme. Vystačíme si sami. Nebo ne?
Miroslav Starý, Mimoň
|