Václav Svatek: Čím více poznávám západní civilizaci, tím raději mám ty druhé

V úvodu svého zamyšlení si dovolím předeslat, že jeho dnešní název není ničím jiným, než analogií známého výroku Jana Masaryka – „Čím více poznávám Slovany, tím mám raději Dánové“ vysloveného před více než padesáti lety. Jeho myšlenka pak v různých paralelách přetrvala až do dneška, kdy na své aktuálnosti rozhodně nic neztrácí. Nelze nevidět, že obdobně jako tomu bylo před více než půlstoletím u Jana Masaryka, dochází i dnes u mnoha lidí k rozčarování, deziluzi a skepsi z toho, co se okolo nás děje. Jakoby v tom negativním slova smyslu před našimi zraky znovu defilovala slova písně Voskovce a Wericha z divadelní hry Těžká Barbora - „… lidi na lidi jsou jako saně, člověk na člověka jako kat…“.

Vidina „zlatého telete“ mezi lidmi dělá „pravé divy“. Mnozí jedinci jsou pro její realizaci schopni udělat cokoliv i v tom negativním slova smyslu. Padají veškeré morální a etické zábrany a mnozí z nás přestávají být v takové chvíli dokonce vůbec lidmi. Vytratila se úcta člověka k člověku a byla nahrazena bezohledností a hulvátstvím v tom nejširším slova smyslu. Slušnost byla ponížena na slabost. Navenek se sice holedbáme frázemi o lidských právech a jejich dodržování a při tom dobře víme, že jsou vyhrazena pouze některým, především pak pro silným a bohatým. Slabí a chudí našeho světa jsou umlčováni a zastrašováni, bojí se ozvat, aby neztratili ještě i to málo, které jim zůstalo. Snaží se přežít, proto hrbí svoje hřbety a servilně přisluhují mocným tohoto světa. Obrazně řečeno na jedné straně opět stojí pán a na druhé pak chám. Společnost se tak výrazně diferencuje. Dochází k podceňováni jedněch druhými, k všeobecné intoleranci, jakož i k vyzdvihování svého vlastního ego těmi „silnými“ a úspěšnými. Zdá se, jakoby počátek našeho století ovanul dech tzv. „absolutního egoismu“, hlásaného v první polovině minulého století filosofem M. Stimerem. Jmenovaný už tenkráte např. tvrdil, že: „Nic není nade mne důležitější, než jsem já sám. Mně neleží na srdci blaho této společnosti. Já jí nic neobětuji, já ji pouze využívám.“

A tak člověk 21. století i přes svoje kosmické výlety zůstává stále tím, čím býval i v minulosti - větším či menším egocentristou zahleděným do sebe, žijícím svým vlastním životem často umocňovanými jakýmsi virtuálním přeludem nejenom o své výjimečnosti a dokonalosti, ale především pak o názorové neomylnosti. K vytváření takového obrazu novodobého člověka už dnes nestačí sem tam nějaká ta divadelní hra typu „Ze života hmyzu“ od Karla Čapka, jako tomu bylo ve století dvacátém, ale cílená účelová propaganda masmédií vytvářející ty „správné“ typy současných supermanů, pro které by se spíše hodil výraz „duševních ubožáků“. Žel, bývají to ale právě tito jedinci, kteří jsou vydáváni za avantgardu naší západní civilizace, se kterou se přece nemůže žádná jiná vůbec srovnávat, jak je všeobecně prezentováno.

V této souvislosti si nelze nepoložit otázku: Co se to s tou naší tolik opěvovanou západní civilizací vlastně děje? Kam vůbec spěje? Vždyť její nedílnou součástí jsme i my! Nenaplňuje se vlastně pozvolna předpověď Samuela P. Hentingtona o blížícím se střetu civilizací zformulovaná před více než deseti lety tímto americkým vědcem?

Vedle všech společenských nešvarů, kterých je jak všichni víme, celá řada, bych chtěl upozornit na jeden z nich, o kterém si myslím, že je pro lidstvo velmi nebezpečným – náboženskou nesnášenlivost. Propůjčí-li se pak k jejímu šíření, ať už vědomě či nikoliv „hlava pomazaná“, je to vždy na pováženou.

Nejinak je tomu i v případě papeže Benedikta XVI., který při své letošní návštěvě v rodném Německu citoval v Řezně slova byzantského císaře Manuela II. Paleologa – „Ukaž mi, co nového přinesl Mohamed a nalezneš tam pouze věci špatné a nelidské, jako je jeho rozkaz šířit jeho víru mečem“.

Je zcela logické, že tato slova prezentovaná římským papežem obletěla rychlostí blesku celý svět a vyvolala především v řadě muslimských zemí vlnu rozhořčení a nenávisti vůči křesťanům a jejich protagonistům.

A tak sotva utichly reakce muslimského světa na karikatury proroka Mohameda uveřejněné senzacechtivými novináři, už tu máme nový útok proti muslimům, tentokráte z úst samotného svatého otce. Tak totiž jeho prezentaci uvedených slov muslimský svět chápe a nepomáhají žádné papežovy omluvy a vyjádření, že to vše bylo myšleno zcela jinak, neboť měl na srdci jasné a radikální odmítnutí náboženské motivace násilí. Jakoby opomenul staré přísloví, že „slovo je jako vystřelený šíp, když vystřelíš ho, nevrátí se již“. Dopady papežových slov mohou mít, jak je známo z historie, i tragické následky.

Naskýtá se tak zákonitě „kacířská“ otázka. Zda-li se papež nesnažil nalézt způsob jak prezentovat, že křesťanství je nadřazeno islámu neboť, jak se sám domnívá, je vnitřně schopnější akceptovat rozum. Ale je tomu skutečně tak? Vždyť muslimský svět by se zcela právem mohl dovolávat výroku samotného Ježíše Krista, který už dávno před vznikem islámu prohlásil: „Nepřicházím, abych přinášel mír, ale meč.“

V závěru tohoto zamyšlení si dovolím položit několik rozhodně zajímavých otázek. Není to všechno vůbec jinak? Nezapadá i papežova citace do globální strategie Západu vedeného USA? Není vůbec předzvěstí připravované novodobé „křížové výpravy“ proti nevěřícím za účelem osvobození dnes nikoliv už Svaté země a Jeruzaléma, ale arabských ropných polí a dále pak ….

Nepředbíhejme však událostem a řekněme si pouze - kam jsme se to dostali? Ale na to si už musí odpovědět každý sám.

Ing. Václav Svatek, krajský zastupitel za KSČM