Václav Svatek: Lev Davidovič Bronštejn versus Josif Vissarionovič Džugašvili

V poslední době se stále častěji dostává na přetřes otázka kam by směřoval vývoj v SSSR a jaké by měl dopady na ostatní země, kdyby mocenský boj po Leninově smrti vyhrál L. D. Trockij a nikoliv J. V. Stalin. Zvýšený zájem o obě jmenované osoby vyvolal m.j. i 8. 10. 2005 v Právu uveřejněný článek pod názvem „Nedokončený příběh vraha s cepínem“. Autorem zmíněného článku byl M. Šiška, který se zaměřil na poslední období Trockého života. Cílem našeho komentáře je osvětlit čtenáři nejenom osobnost L. D. Trockého a jeho vztah k Leninovi a Stalinovi, ale i některé jeho postoje a myšlenky, které „trockismus“ stále přináší.

Je všeobecně známo, že Trockého myšlenky dodnes přitahují pozornost především levicově orientovaných intelektuálů na celém světě. Silný ohlas mají především ve Francii, kde působí politické strany, které se samy označují za trockistické. Obdobně je tomu i v řadě dalších zemí, především pak v Latinské Americe.

Trockij v době občanské války
Dnešní protagonisté L. D. Trockého, vlastním jménem Bronštejna, se snaží zveličovat jeho podíl v ruském bolševickém hnutí vyzvedávajíce jeho „revolučního génia“ proti „asiatskému primitivismu“ J. V. Džugašviliho, známého pod pseudonymem J. V. Stalin. Tyto dvě navzájem antagonistické osobnosti, které snad pouze pojil stejný rok narození, pocházely každá z jiného prostředí. L. D. Trockij z bohaté židovské rodiny jižního Ruska, J. V. Stalin pak z velmi chudých poměrů z Gruzie.

Vzhledem k tomu, že o J. V. Stalinovi bylo už tolik napsáno, v dobrém i ve zlém, zaměříme se na bezesporu problematickou a rozporuplnou osobu L. D. Trockého. Pomineme-li jeho neklidné mládí, řadu avantur, politickou činnost, vyhnanství, exil aj., zůstává objektivní skutečností, že se vždy projevoval jako silně ambiciózní, opoziční, krajně levicový živel v revolučním hnutí své země a jako takový zůstal až do své násilné smrti v Mexiku v roce 1940. Po celý život a jinak tomu není ani dnes, ho provázela pověst hlavního Leninova soupeře v ruském revolučním hnutí. Tato pověst byla rozšiřována nejenom jeho přívrženci, ale především i jím samým. To platí i v současné době, kdy je opětovně rozšiřován mýtus, že L. D. Trockij byl vynikající bolševický vůdce ruské revoluce, Leninův rádce, nejbližší spolupracovník a logický Leninův nástupce. Tato skutečnost je však značně diskutabilní neboť je všeobecně známo, že V. I. Lenin L. D. Trockého v oblibě neměl. Nazýval ho nejen „Jidášem“ ruské revoluce, ale dokonce i napsal, že jméno Trockij znamená „levičáckou frazeologii a blok s pravicí proti cílům levice“. Lenin pak dál pokračoval, že „tento blok se skládá z bezzásadovosti, pokrytectví a prázdných frází. Trockij je zastírá revoluční frazeologií, což ho nic nestojí a k ničemu nezavazuje.“

Stalin (1935)
L. D. Trockij tento Leninův názor na svoji osobu náležitě oplatil, když o V. I. Leninovi začal prohlašovat, že je „řemeslný vykořisťovatel veškeré zaostalosti v ruském dělnickém hnutí“. Jejich vztah se na konci Leninova života vyhrotil natolik, že L. D. Trockij se odmítl zúčastnit Leninova pohřbu a zůstal v Suchumi na Kavkaze, kde si léčil údajnou chřipku. O to více se však rychle snažil strhnout moc do svých rukou. Tento politický narcista šel ve svých ambicích tak daleko, že na stranickém sjezdu v květnu 1924 požadoval, aby on a nikoliv Stalin byl uznán za Leninova nástupce. Přes rady svých tehdejších přátel, především pak svého švagra L. Kameněva (vlastním jménem Rosenfelda), G. J. Zinověva (vlastním jménem Apfelbauma) a N. I. Bucharina, aby tak nečinil. L. D. Trockij však prosadil, že se o této otázce hlasovalo. Utrpěl ale naprostý debakl, neboť 748 bolševických delegátů, včetně přátel Trockého jednomyslně hlasovalo pro Stalina.

Do tehdejší hry o moc vstoupila i tzv. „Leninova závěť“, kterou měl V. I. Lenin napsat v roce 1923. V této závěti, která je dodnes de jure i de facto sporná, se údajně m.j. prohlašuje, že L. D. Trockij je schopnější pro místo generálního sekretáře bolševické strany než J. V. Stalin. Je však s podivem, že L. D. Trockij sám nejprve přiznal, že V. I. Lenin žádnou poslední vůli nebo závěť nezanechal, což m.j. dokumentuje i jeho dopis pro newyorský Daily Wolker ze dne 8. 8. 1925, ve kterém doslova říká: „Pokud jde o závěť, Lenin nikdy žádnou nezanechal a již sama povaha jeho poměru ke straně a povaha strany samé, takovou „závěť“ naprosto vylučovaly.“ Za závěť je pak vydáván jeden z Leninových dopisů, který obsahuje několik organizačních rad. První, kdo uveřejnil tzv. Leninovu závěť byl oficiální překladatel Trockého spisů a hlavní šiřitel trockistické propagandy v USA, americký novinář a spisovatel Max Eastman v New York Times.

Přes všechny dohady a spekulace zůstává historickou skutečností, že L. D. Trockij boj o vůdcovství v bolševické straně a tehdejší sovětské společnosti prohrál. Napomohla k tomu nejenom tehdejší většinová Stalinova podpora coby obhájce a propagátora Leninových myšlenek, ale i neskrývaná Trockého impertinence a jeho židovský původ, který byl veřejným tajemstvím. Neshody a osobní soupeření mezi J. V. Stalinem a L. D. Trockým skončily nakonec vyloučením L. D. Trockého v roce 1927 z komunistické strany a jeho posláním do vyhnanství v Alma Atě. Zdá se, že posledním hřebíčkem do „Trockého rakve“ byl jeho pokus o povstání proti Stalinovi připravované na 7. 11. 1927, které se však nepodařilo. Později pak, 22. 1. 1929, byl L. D. Trockij deportován ze SSSR. Domů se již nikdy nevrátil; až do konce svého života žil v exilu – Turecku, Francii, Norsku a Mexiku.

L. D. Trockému, představiteli tzv. levé opozice se tak nepodařilo realizovat svoji stěžejní myšlenku – vytvořit z ruské revoluce „světovou revoluci“ a z Ruska pak světové středisko, odkud by byly podporovány revoluce v ostatních zemích. 

Trockij v exilu
Po celou dobu svého exilu L. D. Trockij cíleně útočil na režim v SSSR a jeho tehdejšího představitele J. V. Stalina. Využíval k tomu všech dostupných prostředků, především pak osobních rozhovorů a tisku. K jeho personifikaci a propagaci světového revolucionáře a předního bojovníka s ruským bolševismem v nemalé míře přispěla i jeho kniha „Můj život“, která není ničím jiným, než melodramaticky promyšleným vlastním životopisem. Pravdou zůstává, že se mu díky této knize podařilo zvýšit prestiž trockistického hnutí, jakož i mýtus o sobě samém – světovém revolucionáři. Ocenění L. D. Trockého zmíněné knihy, provedl m.j. i sám Adolf Hitler, který se o ní pochvalně vyjádřil slovy slovy: „Je skvělá, naučil jsem se z ní mnoho a vy se z ní také učte!“

Není žádným tajemstvím, že L. D. Trockij otevřeně vyzýval k násilí. Dokumentuje to m.j. i jeho výrok uveřejněný v New York Evening Journal z 26. 1. 1936 – „Uvnitř strany se J. V. Stalin postavil nad jakoukoliv kritiku a nad stát. Nelze ho odstranit jinak, než vraždou. Každý opozičník se ipso facto stává teroristou.“

L. D. Trockij jakoby tímto svým výrokem předběhl o čtyři roky chod dějin, ovšem v obráceném gardu, neboť byl sám zavražděn. Zůstává stále otevřená spekulativní otázka, jestli snad náhodou svou výzvou neinspiroval J. V. Stalina. To se však už asi dokázat nedá.

Je třeba rovněž zdůraznit, že L. D. Trockij byl také autorem tzv. IV. Internacionály – nadnárodní organizace socialistických stran, která měla být jeho odpovědí na Stalinem ovládanou III. Komunistickou internacionálu. L. D. Trockému a jeho stoupencům nelze rozhodně také upřít i podíl na šíření propagandy proti kolektivní bezpečnosti jako takové. Trockij a jeho stoupenci tvrdili a dodnes někteří ještě i tvrdí, že kolektivní bezpečnost je „podněcování k válce“, a že „obrana národního státu“ je ve skutečnosti „reakčním úkolem“. Ve svých názorech a postojích se tito lidé nevyhnuli ani Československu. Např. na podzim roku 1938 napadl newyorský trockistický list „Socialist Appeal“ Československo, které označil za „jednu z nejzrůdnějších národnostních stvůr, vytvořenou neblaze proslulou Versailleskou konferencí.“ Pokračoval pak dále slovy, že „československá demokracie nebyla nikdy ničím, než ubohou zástěrkou pro vystupňované kapitalistické vykořisťování. … Proto je nutný co nejrozhodnější revoluční odpor proti československému buržoasnímu státu za všech okolností“. V této souvislosti si položme otázku: Jak asi tehdy tyto trockistické názory lahodily sluchu tehdejších „sudeťáků“? A jak asi lahodí i dnes Hitlerovým pohrobkům?

Lenin v pracovně (N. A. Pavlyuk, 1947)
Co říci závěrem? Snad pouze to, že domnívá-li se někdo, že dnešní trockismus už není dávno nebezpečný, neboť ve své podstatě je překonán, pak se šeredně mýlí. Tato varianta marxismu vycházející z učení L. D. Trockého „obohacená“ o myšlenku permanentní revoluce je stále aktuální v mnohých zemích světa i dnes. Zvláště pak proto, že trockismus vychází z koncepce socialistické revoluce v zaostalé zemi, která je trvale vystavena vlivu vyspělého kapitalismu. Trockismus je nebezpečný především v tom, že podněcuje lidi levičáckými frázemi a hesly k dobrodružným výstupům. Průvodním jevem minulého, ale i současného trockismu, pro který by se dnes nejlépe hodil název neotrockismus, je rychlé kolísání mezi ultrarevolučností a kapitulantstvím vůči soudobému kapitalismu. Pokud pak jde o osobu samotného L. D. Trockého, nelze mu upřít nejenom patřičné charisma, rétorické schopnosti, ve kterých dominovaly především ješitnost a domýšlivost, ale i krutost a cílevědomá bezohlednost. Z komplexního studia Trockého osoby lze předpokládat, že v případě jeho vítězství nad Stalinem v boji o moc by s největší pravděpodobností nebyl lepším než Stalin. Rozhodně by za sebou nezanechal méně mrtvol, než jich zanechal Stalin. Nelze ani vyloučit, že by tento „rudý Napoleon“, jak byl mnohde L. D. Trockij nazýván, neváhal, jak sám také říkal, spálit Rusko v ohni světové revoluce. Samozřejmě, že jde o spekulaci, ale skutečností zůstává, že by přinejmenším byl L. D. Trockij stejně tak krutým vládcem, jako byl J. V. Stalin. Kdybychom snad měli Stalina a Trockého srovnávat, pak bychom asi nechybili, kdybychom ve svém resumé uvedli, že jeden stál za 18 a druhý bez dvou za dvacet. Bohužel, taková to byla doba!

Ing. Václav Svatek, krajský zastupitel za KSČM