Václav Svatek: Memento jménem Norimberk

Dalších sedm obviněných představitelů Hitlerovy III. Říše obdrželo tresty odnětí svobody o různých délkách. Rudolf Hess, Hitlerův zástupce a vedoucí NSDAP, známý svým záhadným odletem do Anglie v roce 1941 – doživotí. Jako jediný z této „sedmičky“ se z vězení nikdy nedostal a v roce 1987 v něm spáchal sebevraždu. Stejný trest obdrželi říšský ministr hospodářství Walter Funk a velkoadmirál Erich Raeder. První z nich se dostal z vězení v roce 1957 a druhý pak o rok později v roce 1958. Říšský vedoucí mládeže Baldur von Schirach a říšský ministr pro zbrojení a střelivo Albert Speer dostali po dvaceti letech žaláře, který si v plné výši odseděli a vyšli z něho v roce 1966. Říšský ministr zahraničních věcí v prvních letech nacistického režimu a pozdější říšský protektor v Čechách a na Moravě Konstantin von Neurath byl odsouzen k patnácti letům vězení, ze kterého se dostal v 81 letech v roce 1954 cestou milosti. Není bez zajímavosti, že při této příležitosti obdržel pozdravný telegram od prezidenta NSR T. Heusse a kancléře K. Adenauera. Poslední pak z této „sedmičky“, vrchní velitel německého válečného námořnictva a po Hitlerově dubnové sebevraždě v roce 1945 jeho nástupce, velkoadmirál Karl Dönitz si odseděl 10 let žaláře v plné výši.

Přes protest člena tribunálu za SSSR shledal soud bez viny prezidenta Německé říšské banky Hjalmara Schachta, říšského kancléře před Hitlerem a pozdějšího jeho velvyslance v Rakousku a Turecku Franze von Papena a vedoucího rozhlasové propagandy v Goebelsově ministerstvu propagandy Hanse Frizsche.

Osvobozena byla rovněž jako organizace nacistická vláda a generální štáb. SS, Gestapo, SD a vedoucí štábu NSDAP byly odsouzeny jako zločinecké organizace. K tomu je však třeba poznamenat, že žádný jejich člen nemohl být potrestán bez dalšího soudního řízení.

Při této příležitosti je nutno dodat, že obžalovací spis se týkal dvaceti tří válečných zločinců a nikoliv dvaceti dvou, jak by se na první pohled zdálo. Je tomu tak pro to, že jeden z obžalovaných vůdce Německé pracovní fronty Robert Leye po seznámení s obžalobou z válečných zločinů pětadvacet dnů před zahájením Norimberského procesu spáchal sebevraždu.

Zamyslíme-li se nad obžalobou výše jmenovaných válečných zločinců, lze ji ve svém globálu shrnout do čtyř bodů – spiknutí umožňující spáchat zločiny uváděné v dalších bodech obžaloby; zločiny proti míru; válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Pro pořádek je však nutno uvést, že všichni obžalovaní nebyli obviněni ze všech zločinů.

30. září a 1. října 1946 byly soudem vyneseny rozsudky a oznámeny každému z obžalovaných. Je třeba připomenout, že samotný soudní proces proběhl od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946 a byl sledován s nesmírným zájmem lidí celého světa. Bylo tomu také proto, že něco takového se ještě v dějinách nikdy nestalo aby byla souzena zločinná politika státu, která se dosud vždy vymykala jakémukoliv právnímu postihu v souladu se starou a dodnes uplatňovanou tezí, že mravnost byla, je a bude politice vždy cizí.

Za zmínku rovněž stojí, že tribunál vykonal 403 zasedání a jeho protokoly mají celkově cca 16 tisíc stran. Bylo zde předloženo šest úhrnných zpráv vypracovaných na podkladě cca 200 tisíc různých písemných dokumentů včetně výpovědí. Obžaloba předložila 2630 dokumentů, obhajoba 2700. Kromě obviněných vypovídalo 116 svědků a 143 předložilo písemné odpovědi ve stanovených dotaznících. Kromě toho 101 svědků učinilo výpovědi před určenými pověřenými zástupci bylo předloženo 1809 písemných výpovědí jiných svědků apod.

Ve dnech 9. a 10. října 1946 projednala Kontrolní rada pro Německo žádosti odsouzených o milost a zamítla je. A tak nezbývalo už nic jiného, aby rozsudek trestu smrti oběšením byl proveden. Popravě oběšením unikl H. Göring, který 15. října 1946 ve 22.15 spáchal sebevraždu – otrávil se ve své cele. Dodnes přetrvává záhada, kde získal svoji cyankáli.

K popravě došlo po půlnoci z 15. na 16. října 1946. Jejím provedením byl pověřen americký seržant John Woods. Přítomni byli zástupci každé ze čtyř velmocí, tisk byl zastoupen pouze osmi lidmi – po dvou z USA, SSSR, Anglie a Francie. Prvním popraveným byl Joachim von Ribbentrop. Celá exekuce netrvala déle než 90 minut. Těla popravených a Göringa byla převezena do Mnichova a tam spálena v krematoriu. Popel byl rozmetán do vzduchu. Tak skončili ti, kteří napomáhali na mrtvolách svých odpůrců realizovat Hitlerovu chiméru tisícileté říše. A tak nakonec dopadnou i ti, kteří by snad tyto lidské stvůry chtěli v budoucnu někdy následovat.

Pro dokreslení celé tehdejší situace je třeba říci, že Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku sloužil coby mezinárodní soudní orgán ke stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců v Evropě. Byl založený v souladu s Londýnskou dohodou z 8. 8. 1945 uzavřenou mezi SSSR, USA, Velkou Británií a Francií a na základě Moskevské deklarace z 30. 10. 1943 o německých zločinech na okupovaných územích, jakož i z Jaltského prohlášení z 11. 2. 1945 o spojeneckém odhodlání zničit nacismus a Berlínské porady z 9. 10. 1945.

Jako soudci a žalobci zde působili pracovníci vojenské justice uvedených zemí. Zásady, jimiž se řídili byly jednomyslně schváleny Valným shromážděním OSN a staly se součástí mezinárodního práva. Úkolem tribunálu, jak už bylo zmíněno, bylo soudit a potrestat zločiny proti míru, lidskosti a individuální odpovědnosti za jejich chápání.

Pokud šlo o samotné aktéry tohoto dramatu – německé válečné zločince – bylo pro ně charakteristické popírání samotného zákona na jehož podkladě byli souzeni. Lapidárně se to pak dá vyjádřit slovy jednoho z tehdejších přísedících tribunálu – „Zloděj, který na svém hrdle cítí oprátku, nemůže mít o zákonu dobré mínění“.

Nelze popřít a zůstává tak holou pravdou, že nacističtí fanatici již tenkráte zastrašovali svědky procesu a šířili myšlenky na odplatu, což v nemalé míře pokračuje až do dnešních dnů. Razili např. hesla typu: „Teď musíme mlčet, ale pozorujeme dobře, jak to v Norimberku dělají, abychom se to naučili, až budeme soudit Američany a Rusy. Pak se mnoha nepřátelům bude zdát Osvětim pouhým rájem.“ Je smutnou skutečností, že se i dnes mnozí nacionalisté m.j. odvolávají i na výroky těchto válečných zločinců. Jako např. na H. Göringa – „Nemám svědomí, mé svědomí se nazývá Adolf Hitler“, či Juliuse Streichera, který se m.j. o Norimberském procesu vyjádřil pro něj tak typickými slovy: „Tento proces je triumfem světového židovstva.“ A když se pak k těmto nacistickým fanatikům přidali i známé časopisy a osobnosti, získali i mnohé stoupence svých názorů. Např. anglický časopis New Statesman and Nation horující po rehabilitaci těchto válečných zločinců prezentoval: „Koncepce německých válečných zločinců by se měla vyjmout z historických archivů. Od okamžiku, kdy jsme přiznali, že „bolševik“ je nepřítelem západní civilizace, je třeba smýt z německé armády pohanu, kterou byla potřísněna její čest.“ Rovněž jako by i dnes znovu ožívala „prorocká“ slova tehdejšího amerického senátora Tafta, který krátce po procesu prohlásil: „Spojené státy budou ještě dlouho litovat, že norimberské rozsudky byly provedeny.“ Nelze při tom ani nevzpomenout, že NSR tehdy prohlásila 16. říjen 1946 za „černý den německých dějin“. Časopis Nation Europa pak veřejně litoval popravených a napsal o nich, že neporušili ani jeden z kdekoliv platných zákonů.

Na druhé straně musí každý racionálně myslící člověk plně souhlasit s hlavním americkým žalobcem v tomto procesu Robertem Jacksonem, který na jeho začátku uvedl: „Zločiny, které se snažíme odsoudit a potrestat jsou tak záměrné a odporné a mají tak zhoubné důsledky, že civilizace nemůže dovolit, aby byly ignorovány neboť kdyby se měly opakovat, zahynula by.“

Rovněž nikdy nelze zapomenout slova francouzského žalobce, kterým byl Champetiér de Ribes – „Po předložení dokumentů, po výslechů svědků, po promítnutí filmů, kdy i sami obvinění se zachvěli hrůzou, nemůže nikdo na světě tvrdit, že vyhlazovací tábory, popravy válečných zajatců, usmrcování mírumilovných občanů, hory mrtvol, masy lidí zmrzačených na těle i na duchu, plynové komory a kremační pece – že všechny ty zločiny existovaly jen ve fantazii protiněmecky zaujatých propagandistů – to nemůže tvrdit nikdo.“

A přesto se dnes mezi námi najdou tací, kteří tyto strašlivé skutečnosti bagatelizují či je účelově negují. Znovu volají po novém „životním prostoru“, „světovém pořádku“, po právu silnějšího, po vládě jedněch nad druhými a tak oprašují i Hitlerovu tezi po novém „světě bohů a zvířat“. Samozřejmě, že těmi bohy rozumějí novodobé nadlidi a zvířaty novodobé podlidi. Po šedesáti letech po Norimberském procesu by tak znovu chtěli dobývat svět v zájmu svých cílů – získávání surovinových zdrojů a světovlády.

Protagonistům takových snah je třeba stále připomínat memento jménem Norimberk – ten Damoklův meč, který bude stále viset nad hlavami těch, kdo by se znovu pokusili narušit pokoj národů a chtěli lidstvo uvrhnout do nové válečné katastrofy. A pro Bushovy USA a jejich prodlouženou ruku Izrael to platí dnes více než pro kohokoliv jiného. Či snad nikoliv?